Text

Myšlenková jednohubka #189

Pokud Lev Trockij snil o permanentní revoluci, pak současní politici se zase vyžívají v permanentním reformismu. Ano, postmoderní společnost se vyvíjí stále rychleji a tyto změny je potřeba náležitě reflektovat. Každou změnu je ovšem nutné do důsledků promyslet, následně ji zavést a dát ji dostatek času k tomu, aby se projevila.

Stav neustálé reformace a reformování reformovaného je možná ideálním klimatem pro politiky, kteří si tak mohou zapsat pomyslné čárky za aktivitu, ale pro společnost je celý tento stav věcí naprosto ubíjející… Ureformovat se do bezvědomí!

Text

Myšlenková jednohubka #188

Politici a politické strany se velmi často zaštiťují tím, že jejich konání je motivováno lepší budoucností pro děti. Je to skutečně ctnostné prohlášení, proti kterému nelze nic namítnout. Problém je ovšem v tom, že politici tento argument používají tak často, že původní význam se zcela ztratil a zůstala jen klišovitá hláška. Neustálé odkazování k iluzorní zářivé budoucnosti vede k tomu, že se neřeší problémy přítomnosti, a lidé, kteří jsou konfrontováni marasmem každodenní skutečnosti, tak propadají postupné skepsi, apatii a frustraci.

Navíc, co se týče budoucích generací, tak není povinností předchozích generací řešit problémy generací nově příchozích. Naopak: Povinností každé generace je zabývat se svými problémy, napáchat co nejméně nenahraditelných škod, a poté předat pomyslnou štafetu svým následovníkům. Nic víc, nic míň.

Text

Myšlenková jednohubka #187

Hledání odpovědi na otázku, zdali existuje Bůh, je nesmyslné – ať už by konečná odpověď byla jakákoliv, tak by v konečném důsledku nepřinesla nic dobrého.

Bůh je pro některé jedince určitým morálním imperativem. Pokud by se potvrdilo, že Bůh neexistuje, tak tito jedinci by se definitivně utrhli ze řetězu – žádný Bůh, žádný posmrtný život, žádná pravidla. Pouze teď a tady. Hédonismus by se stal jedinou životní filosofií celého světa.

Pokud by se potvrdilo, že Bůh existuje, tak by se lidé možná chovali lépe, ale jednalo by se o svět plný falše. Lidé by se nechovali dobře z důvodu vnitřního rozhodnutí, ale kvůli strachu z Boha. Zmizela by svobodná vůle = zmizela by podstata člověka = zmizel by svobodný člověk.

Proto: Užitečnost otázky – Existuje Bůh? – je jednoznačně ukryta v jejím nezodpovězeném a nezodpověditelném charakteru.

Text

Myšlenková jednohubka #186

Smrt Boha (či bohů) není nijak originální myšlenka. Rozhodně ji jako první nevznesl Friedrich Nietzsche ani Ludwig Feuerbach, familiérně označovaný jako otec moderního ateismu. Osobně se domnívám, že kořeny této myšlenky sahají až několik tisíc let před naším letopočtem; do dob, kdy se společenství lidí začíná štěpit na tlupy, rody a rodiny.

Každá tato skupina měla svůj vlastní panteon bohů, kde se vyskytovali typově stejní (či obdobní) zástupci – tzn. bůh války, bůh deště, bůh hromů, bohyně úrody ad. –, ale u každé skupiny se jinak jmenovali. Ve chvíli, kdy jedna skupina vyhladila všechny příslušníky skupiny konkurenční, spolu s poraženými nenávratně zmizel i jejich panteon bohů.

Bohové tak poprvé okusili smrt.

Text

Myšlenková jednohubka #185

(Úryvek z absurdního dramatu, které nikdy nevzniklo; zasazeno do zimního období.)

(…)

Muž A: A co jinak… Jak se vám daří?

Muž B: Mrkvi se daří dobře.

Muž A: Opravdu? V tomto počasí? (Rozhlédne se okolo. Všude bílo.)

Muž B: Mrkev má tu výhodu, že během celého svého života je už pod drnem. Naše problémy, ani počasí, se jí netýkají.

Text

Myšlenková jednohubka #184

V tichosti mlčení člověka je často možné nalézt více pochopení než v prázdných vyřčených frázích.

Text

Myšlenková jednohubka #183

(…)

A: Chtěl jste vždy být umělcem? Neuvažoval jste někdy o kariéře kunsthistorika či teoretika umění?

(Umělec) B: Teoretici věci popisují, kunsthistorici věci zpětně katalogizují. Já jsem vždy toužil po tom věci tvořit – tvořit historii… Umělcem jsem se nechtěl stát, umělcem jsem se musel stát.

Text

Myšlenková jednohubka #182

Je smutnou skutečností, že zkušenost do jisté míry zabíjí možnost vidět věci novýma očima.

Text

Myšlenková jednohubka #181

„Nukleární rodina“ je termín, který se dříve hojně používal pro označení nejbližšího rodinného kruhu, tj. otec, matka a děti. (Pro naše potřeby si spojení „nukleární rodina“ nahraďme spojením „atomová rodina“.)

Při pohledu na proměny v současné společnosti se ale musíme ptát, jestli není vhodnější a přiléhavější používat spojení „atomizovaná rodina“ (atomizace = rozdrobení, tříštění); minimálně v České republice, kde je vysoké procento rozvodovosti, a tudíž velké množství neúplných rodin.

Text

Myšlenková jednohubka #180

Žádná technologie neumře jen kvůli tomu, že o ní nějaký člověk – byť sebevýznamnější – prohlásí, že je daná technologie mrtvá.